Deset dní jako sen v pohádkové pohodě prožila na Fialově louce u Hojkova parta pravých táborníků. Spali jsme ve čtyřech týpí, pili ze studánek, vařili a pekli jsme na ohni […]

Deset dní jako sen v pohádkové pohodě prožila na Fialově louce u Hojkova parta pravých táborníků. Spali jsme ve čtyřech týpí, pili ze studánek, vařili a pekli jsme na ohni bezmasé experimenty, sbírali borůvky a maliny, koupali se v potoce, okolních rybnících a zatopeném lomu, lezli po skalách a snídali na stromě, hráli občas nějakou tu vodní nebo běhací hru, slavnostně zapalovali táboráky fakulemi s nasbíranou smolou, potili se za všechny v indiánské sauně, skládali a zpívali písničky, putovali a bloudili krajinou, nocovali pod hvězdným nebem a došli domů odměněni snovou zmrzlinou.

Snídaně na stromě, foto z archivu Matěje Koláře


Z busu, kde nám podivínský pán v sešlém obleku s okuláremi četl pozvání do Snové říše, jsme vystoupili u Mirošova a hned v úvodu nás čekalo pátrání po pamětních kamenech v zaniklé zámecké zahradě – dnes džungli. Kromě podpatku obrostlého mechem a vidličky z panského příborníku jsme taky našli smírčí kámen, modrou barvu a … cestu k prvnímu snovému poslovi. Byl jím Pavel Klvaňa, kalimbista a kalimbář. U „jeho“ chaty, jsme shltli kuskusový salát a oddali se u krbu tónům jeho hypnotických písní. Doprovodil nás přes skály a mezi trny ostružin až do našeho tábořiště pod Mešnicí.

Týpí jsme si s pomocí vedoucích museli postavit sami i nakonec se ho naučili i sbalit. (Tábořiště se vždy snažíme zanechat co možná takové, jaké bylo před naším příchodem nebo ještě lepší) Po večerním drnkání na kalimby jsme usínali poprvé na čerstvých slamnících z právě dosušeného sena.
Tajemný pán snové říše Klaus Patera miluje všechno vetché, staré, tradiční a omšelé, proto jsme k slavnostnímu táboráku letos nastupovali s nějakou částí obleku po rodičích nebo prarodičích a vyprávěli si pak celý večer, kdo, co, od koho a proč má… 

Druhý den, hned po nejnutnějším zbudování latríny, nás naši vedoucí po skupinách nechali bloudit k nejznámějšímu kopci v okolí. Na skále tam seděl čínský mudrc, hrál na flétnu a nechal si vařit čaj. Za odměnu prodával své vlastní vlasy. „To je nejlepší tábor na světě, když si můžeš ostříhat svého vedoucího!“ hlásily holky, novopečené kadeřnice.

Foto z archivu Matěje Koláře


O tom, co jsme pak vyměnili za vlasy, kolik nám zbylo životů a kolik klíšťat, jak jsme batikovali trička borůvkami a kolikrát byli na pohotovosti s uříznutým prstíčkem raději pomlčím, ale dopadlo to skvěle! Podařilo se nám dokonce, jako každý rok, zkomponovat společnými silami táborovou písničku. Jmenuje se „Můžu domů?“ a klade si otázku, zda jsme víc doma ve městě nebo uprostřed lesů na táboře.

Pro mě, jako letitého vedoucího, je malou výhrou nad hmotou, že když jsme šli na návštěvu do velkého tábora „tam dole u řeky“, kde mají podsady, vykachličkované záchody, ledničku nebo sprchu, malý sedmiletý prvňák Jožík skautsky prohlásil: „Vždyť to ani nejsou na táboře, když tam mají elektřinu!“ 

Zamýšleným vrcholem nebylo ani tak obejití všech vrchů Čeřínku – ani Mešnice, ani Čertův Hrádek, ani poklad na Přední Skále…  ale spíš obřadní zahájení indiánské potní lázně inipi, společná snídaně na obrovském smrku a potom hlavně závěrečná dvoudenní pěší cesta domů, kdy jsme si nesli většinu věcí poctivě na zádech.

Foto z archivu Matěje Koláře



Putováním nikdy nemůžete tratit! Celou cestu sbíráte dobroty z letní úrody, vlastní zážitky, ale také příhody a příběhy věcí a lidí, které potkáte nebo navštívíte. Nám se povedlo, díky odloženým batohům, natrefit v předzahrádce chalupy „Na Větrově“ na pohostinné seniory, kteří pro nás snesli hory doly! Kouzelná babička nám dokonce upekla perník a ještě jsme navrch mohli vyzkoušet vor s jejími vnoučaty. O snový cíl se nám potom postarala historicky prvním závozem pomocí nového elektromobilu „Snová“ zmrzlinárna strejdy Víťi!

Woodcraftem načichlý pobyt prožila parta snivců ve zbytku lesů na Čeřínku, nedaleko Jihlavy na Vysočině. Nejmenší z táborů Rohozná vedli pro 19 účastníků Matěj, Lukáš a Dan ze Spolku KUŠ ve spolupráci se střediskem volného času TEMPO Polná.

sepsal Matěj Kolář