Pavla (32) a její manžel Radek (33) své štěstí našli právě na táboře Smrčná, kde se seznámili a momentálně mají dvě krásné děti. O své roli vedoucích mluví s nadšením, […]

Pavla (32) a její manžel Radek (33) své štěstí našli právě na táboře Smrčná, kde se seznámili a momentálně mají dvě krásné děti. O své roli vedoucích mluví s nadšením, úsměvem a je vidět, že je tato zkušenost velice bavila. 

Kde jsi táborového vedoucího dělala nejčastěji a na jaké téma jste tábor vedli?

Témata byla různá, dle toho, co mezi dětmi frčelo, jako třeba Pán prstenů, Hobit, Poklad Inků, Úžasná Zeměplocha, Vesmírná Odysea, Africké báje a pověsti. Jinak oba jsme byli věrní už od mala tábořišti Smrčná (Trpišovice) u Světlé nad Sázavou, já jsem na tento tábor jezdila jako dítě od roku 2000 a manžel od 1997 a tak jsme se pak nějak ujali role vedoucích. Radek byl vedoucí od 2005 do 2008 a já od 2006 do 2008, protože se tábor pak zrušil. Od roku 2008 do 2020 jsme pořádali víkendové pobyty na Smrčné. Zpočátku pro děti, které na tábor jezdily, později pro odrostlé děti a vedoucí, až po rodiny s dětmi spjaté s tábořištěm. V předloňském roce (2020) jeden z bývalých vedoucích obnovil tábor, ale už se nezúčastňujeme.

Jaké děti věkového rozsahu jsi měla na starost? Jak ses vůbec dostala k této činnosti a na jak dlouho?

Jak jsem již zmiňovala, jezdili jsme na tento tábor několik let jako děti a přerostli až do vedoucích. Já jsem měla na starost malé kluky (cca do 11 let) po tři roky. Radek měl malé kluky (cca do 11 let) po tři roky, pak malé holky (cca do 11 let) jeden rok.

Ty a manžel jste se poznali právě, když jste dělali vedoucí a teď spolu máte děti. Bude vaše budoucnost směřovat zpět do táborového světa? 

Nyní máme syna 3,5 roku a dceru 1 měsíc. Na tábory jako takové nejezdíme právě od zrušení v roce 2008, jiný tábor jsme nehledali. V dalších letech jsme ale organizovali již zmiňované víkendové pobyty. Až naše děti trochu odrostou, tak se chystáme pokračovat v organizování pobytu na Smrčné, již ale jen pro rodiny s dětmi. Naše děti budou mít možnost vybrat si tábor samy, když budou chtít jezdit.

Přinesla ti tato zkušenost něco, co praktikuješ třeba neustále, jako časový režim, plánování si programu na každý den, nebo něco podobného?

Určitě mi přinesla zkušenost pro moje studium (Sociální pedagogika a volný čas) a další profesi (Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež), ale ze zmiňovaných si neuvědomuji, že bych si něco z tábora přenesla. U Radka taky nepozoruji nic, táborový režim fungoval vždy jen na táboře.

Jaký je tvůj nejvtipnější zážitek z tábora, ba naopak, který by si už nikdy nechtěla zopakovat?

Nejvtipnější asi jakékoli sehrávání scének s vedoucími, nebo dětmi. Nejhorší jakékoli zranění dětí. U Radka nejvtipnější, když měl snahu přesvědčit patnáctiletého „frajírka“, aby se zúčastnil stezky odvahy, nejhorší zážitek pak 72 hodin být vzhůru.

Hlídání dětí je starost i radost, byla jsi při nějaké havárii, nebo úrazu, co se na táboře stalo?

Společně s manželem jsme byli u úrazu zapíchnutého šroubu v patě (ještě když jsme byli děti) a asi dvě, tři zlomené ruce, mnohokrát pobodání vosami i celého soutěžního týmu, nic moc tyto úrazy, raději člověk má ty radostné chvíle.

Co bys doporučila rodičům, kteří váhají, zda dát děti na tábor. Nebo co by děti nalákalo, aby samy chtěly jet a ne jen na přání rodičů?

Určitě jsou to společné chvíle s novými kamarády, pohyb venku na vzduchu, pobyt v kolektivu, zisk zkušeností, netradiční aktivity, rozvoj fantazie, a že budou mít mobil jen o poledním klidu nebo podvečer. Nebo si tam vyhlídnou lásku svého života a svoje ANO si řeknou právě na táborovém místě, jako my dva.

Lucie Zemanová
+ posts

Redaktorka webu volnočasuj.cz