![Je důležité, aby děti věděly, kam se mohou obrátit, když potřebují pomoc. Stejně tak je ale důležité, aby ti, co s nimi pracují byli dostatečně informovaní. Koneckonců i táboroví vedoucí […]](https://www.volnocasuj.cz/wp-content/uploads/2024/05/zuzana-fisarova-05.jpg "Rozhovor s dětskou psychoterapeutkou: pro vedoucí, rodiče i děti")
Je důležité, aby děti věděly, kam se mohou obrátit, když potřebují pomoc. Stejně tak je ale důležité, aby ti, co s nimi pracují byli dostatečně informovaní. Koneckonců i táboroví vedoucí mají svých problémů někdy nad hlavu, a ty dětské tomu leckdy nepřidají.
Zuzana Fišarová vystudovala psychologii a speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově. Později si dodělala speciální pedagogiku a záhy po škole nastoupila do pedagogicko-psychologické poradny jako psycholog a speciální pedagog. Přitom si dodělávala psychoterapeutický výcvik. Před dvěma roky částečně odešla do soukromé praxe jako psychoterapeut v Pelhřimově. Zároveň se stále věnovala diagnostice od čehož letos již opustila a věnuje se naplno dětské psychoterapii.
S jakými potížemi za vámi v současnosti chodí děti a dospívající nejčastěji?
Jednoznačně úzkosti a deprese, které se projevují různě. Často za mnou přichází s potížemi se spánkem, s častými výkyvy nálad, protože jsou plačtivý, anebo současně velice řešené téma: sebepoškozování. V tomto ohledu většinou přivedou děti rodiče. Na rozdíl od diagnostiky dospělých, se dělá dětská diagnostika daleko hůř. Existují přímo dětští a dospělí psychiatři. Těch dětských psychiatrů je navíc velice málo a dlouho se na ně čeká.
Když si kdokoliv hledá psychologa, je dobré si najít, co je to za člověka. Dneska si tu nálepku může dát skoro kdekdo. Je dobré koukat například na Českou asociaci psychoterapeutů nebo na stránky pojišťoven, kde jsou vedení terapeuti s terapeutickým výcvikem, kteří se pravidelně vzdělávají. Je tam zkrátka ta jistota, že daný člověk bude opravdový psychoterapeut, a ne nějaký šarlatán.
Kam se mohou obrátit samy děti?
Záleží na tom, ke komu mají důvěru. Stačí, když mají dobrého trenéra, knihovnici nebo třídního učitele, se kterým si můžou občas popovídat. Ve školách bývají také školní psychologové. Tam je někdy riziko, že mi klienti říkají: „já bych tam nešel, protože mám takovou zkušenost, že on to pak řekne učitelům a rodičům.“ Zkrátka tam není zaručená důvěra, kterou například u mě mají. Pro děti je někdy lepší jít k někomu úplně mimo školu.
Důležitá ke zmínění jsou dětská krizová centra, kde děti kontaktují psychology. Existuje dětská linka bezpečí, kam se nemusí jenom volat. Děti zde mohou i chatovat nebo psát maily, což je pro někoho příjemnější. Já například děti na první krizovou návštěvu vždy vezmu, ale kdybychom si domluvili další spolupráci, potřebuji už souhlas i rodiče.
Jak by například vedoucí na táboře měl přistupovat k dítěti, u kterého je prokázán nějaký psychický problém nebo nemoc? Je potřeba určitého individuálního přístupu?
To je velmi dobrá otázka, protože mi přijde, že naštěstí osvěta ohledně tohoto téma je čím dál tím větší. Já sama školím v neziskovkách, v domech mládeže a mezi skauty a představuji program „první psychická pomoc.“ Tak jako je důležité znát první pomoc, když se dítěti zlomí ruka, tak je totiž důležité umět pomoci, když se rozvine například panická ataka. Jen připravit program, aby byl psychicky bezpečný nejen pro děti je totiž poněkud náročné.
Nejdůležitější v tomto případě je podle mě komunikovat s rodiči. Oni se často stydí za psychickou nemoc jejich dítěte. Leckdy ani neřeknou, když pošlou dítě na tábor nebo víkendovku, že jejich dítě bylo před měsícem hospitalizované s vážnou psychickou nemocí. Později se může stávat, že se jim rozjedou příznaky během tábora. I to se nám na táborech stávalo. Já totiž dobrovolničím na skautské krizové lince, kam můžou vedoucí kdykoliv zavolat a řešit právě tyto problémy.
Třeba jsou dost běžné děti s ADHD. V každé třídě podle mě jeden až dva případy budou. Jejich rodiče ví, co na ně funguje a co mu zase nedělat. Velice pomůže, když právě takovéto informace od rodičů získáme.
Také si říkám, že je důležité říct si, do čeho ještě chci jít. Je v pořádku říct: „tohle dítě na tábor nevezmu,“ protože musíme chránit také ty ostatní. Přece se všichni vedoucí nemohou věnovat pouze jednomu dítěti. Za mě to rozhodně není diskriminační.
Další část rozhovoru si můžete přečíst v článku: Rozhovor s dětskou psychoterapeutkou: potíže, pomoc a porozumění
redaktorka
