Honza Vališ má problémy teenagerů z první ruky. Posledních třináct let s nimi pracuje v Nízkoprahovém klubu Vrtule a pomáhá jim řešit věci, s nimiž se na něj obracejí přes poradenský chat. […]

Honza Vališ má problémy teenagerů z první ruky. Posledních třináct let s nimi pracuje v Nízkoprahovém klubu Vrtule a pomáhá jim řešit věci, s nimiž se na něj obracejí přes poradenský chat. Jak pomoci znuděnému nebo úzkostnému dospívajícímu a jak s ním vyjít, když doma vypukne ponorková nemoc? „Často stačí zajímat se o to, jak se naše děti mají. Je důležité nezapomínat, že mám ještě někoho dalšího, pro koho jsem důležitý a udělat si na něj čas. Zeptat se, jak se měl, vyslechnout si, že se třeba neměl dobře.“

S čím se na vás dospívající v této době nejčastěji obracejí?

Daleko víc vnímám téma osamění a bezvýchodnosti situace. Jinak se mi zdá, že toto náročné období především prohloubilo témata, která řešíme běžně. Hodně výrazné je téma vztahů – jsme daleko víc spolu a často před tím nejde utéct. Na druhém místě je škola – distanční výuka je velmi náročná pro všechny. Dále je tu menší možnost chodit ven, což pro některé děti a teenagery býval způsob, jak odejít ze situace, ve které jim nebylo příliš dobře.

Co jim na to říkáte?

Snažím se s nimi být u jejich trápení, vlastně jim říkám: pojď, můžeš mi o tom vykládat a já tě budu poslouchat, zajímá mě to. Už to, že se o tom spolu bavíme, jim pomáhá si věci srovnat v hlavě a uvědomit si, že možná jsou nějaká východiska. Když se takové východisko během hovoru objeví, snažím se ho chytit a vrátit do hry, například výzvou „Teď mluvíš o tom, že máš staršího bráchu, který to prožívá podobně, dovedeš si představit o tom s ním mluvit?“

Tedy spíš vyslechnout než udílet rady?

Myslím, že dávat jednoduché rady je cesta do pekel. Teenageři takové ty univerzální rady – například „vždyť se zas tolik nestalo, to bude dobrý“ – slýchávají od dospělých často a vědí, že nefungují. My se snažíme zjistit, co opravdu potřebují k tomu, aby jim bylo líp. A pak hledáme, jak se k takové věci dostat.

Co to obvykle bývá? Co potřebují?

Mám rád terapeutický směr Pesso Boyden, který pracuje s pěti základními potřebami, jejichž naplnění je pro každého důležité. U dospívajících se teď nejčastěji potkávám s tím, že není naplněná jejich potřeba místa nebo bezpečí. Nemají místo, kde by mohli být sami se sebou a vědí, že si nemůžou třeba zavolat s kámošem, protože je někdo slyší. Je důležité myslet na to, že i malé dítě potřebuje svůj prostor, dospívající o to více. Nemusí to být nutně pokoj, stačí postel, kam si může zalézt a mít klid. Znamená to také vlastní telefon, do kterého nikdo neleze, nebo šuplík ve stole, kam si můžu schovat věci. Další důležité potřeby jsou podpora a sycení – potřebují slyšet, že jsou dobří, něco umí, že jim věříme a stojíme za nimi. My dospělí jsme teď sami zahlcení a může se stát, že nemáme kapacitu sytit ještě děti. Neměli bychom na to ale zapomínat.

Celý článek dostupný na: https://www.eduzin.cz/covid-19/teenageri-ted-potrebuji-slyset-ze-jsou-dobri-honza-valis-je-vraci-do-hry-na-poradenskem-chatu/

+ posts