Ty dnešní děti vůbec nečtou! Stěžují si učitelé, stěžují si rodiče. Přitom nakladatelství chrlí stovky krásných dětských knih ročně a síť knihoven je v Česku jedna z nejhustších na světě. […]

Ty dnešní děti vůbec nečtou! Stěžují si učitelé, stěžují si rodiče. Přitom nakladatelství chrlí stovky krásných dětských knih ročně a síť knihoven je v Česku jedna z nejhustších na světě. Jak to zařídit, aby děti odložily mobil nebo ovladač konzole a místo toho vzaly do ruky knihu? 

Pětačtyřicetiletá úřednice Pavla vychovává na Pardubicku dvě dcery ve věku šestnáct a třináct let. Vždy kladla velký důraz na jejich vzdělání a samozřejmě i na to, aby pravidelně četly. Navštěvovala s nimi knihovny, každé narozeniny a Vánoce dostanou alespoň dvě knihy. Zatímco mladší Markéta po nich hned skočí a během tří dnů je zhltá, starší Karolína je odloží stranou a koulí přitom očima: „Vážně, mami? To tě to ještě baví?“ Od té doby, co nastoupila na gymnázium, se samozřejmě Karolína musí prát s doporučenou četbou. Knihy, které byly zfilmované, si po večerech pouští na počítači. „Hodně sportuje a nad rámec tréninků chodí ještě běhat nebo bruslit na inlinech, tak jsme jí do mobilu stáhli spoustu audioknih a ty při tréninku poslouchá. Aspoň něco,“ krčí rameny Pavla a stále doufá, že si Karolína najde cestu ke čtení třeba ještě v dospělosti.

To, že by děti měly číst, slyšíme ze všech stran. Co ale čtení skutečně přináší, tedy kromě dobrého pocitu rodiče, že neselhal ve výchově? „My říkáme, že čtení je brána do světa,“ říká Julie Zemanová, zakladatelka internetového projektu Mravenčí chůva, který dětem různého věku doporučuje knihy podle jejich zájmu a úrovně. „Knížka vás může vzít do dalekých krajin, do vesmíru, do fiktivních světů. Dělá z nás empatičtější bytosti, protože nám ukazuje svět očima někoho jiného. Když si přečtu knihu, kde je hrdinou autistický chlapec, zjistím, jak přemýšlí, a když pak potkám někoho s autismem, budu mu lépe rozumět.“

Představy rodičů a učitelů i technika čtení – to vše stojí knihám v cestě

Když je ale čtení dobré a otvírá dveře do světa, proč tolik dětí nerado čte? „U dětí je častý nesoulad mezi tím, co jsou technicky schopné učíst, a na co už mají mentální kapacitu. Jejich hlavy jsou schopné zvládnout komplexní příběhy, ale jejich technika čtení ještě není na dostatečně vysoké úrovni,“ říká Julie Zemanová z Mravenčí chůvy. Odpověď na tento problém je poměrně jednoduchá: dítě může nějakou dobu číst například komiksy, které jsou obvykle psané verzálkami a je v nich míň textu, nebo knihy typu Deník poseroutky, kde je text provázán s ilustracemi. Tímto způsobem přečtou klidně sto stran, a ani o tom nevědí.

Některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Proč jim zakazovat Deník minecrafťáka nebo Školu jednorožců?
Některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Proč jim zakazovat Deník minecrafťáka nebo Školu jednorožců? FOTO: Shutterstock

Další důvod, proč děti nerady čtou, tkví často v hlavách jejich rodičů. Ti mívají pocit, že by jejich potomci měli číst především kvalitní literaturu s vkusnými ilustracemi. „Stává se nám, že přijde maminka s dcerou, aby si vybraly knihy. Holčička se vrhne na knížku s třpytivou obálkou, kde je hlavním hrdinou poník nebo koťátko s velkýma očima. Maminka se lekne, pomyslí si, že je to kýč, a snaží se vybrat pro holčičku něco jiného,” popisuje Blanka Vomáčková z dětského oddělení knihovny v České Třebové. „Jenže některé děti se k těm kvalitním knihám potřebují pročíst. Proč jim zakazovat Deník minecrafťáka nebo Školu jednorožců? Vybrousí si techniku čtení, vcítí se do hrdiny, naberou čtenářské sebevědomí.“

Třetí žábou na prameni – i přes veškeré dobré úmysly – často bývají učitelé, učitelky a povinná či doporučená literatura. „Často přijdou děti s tím, že jim máme pomoci vybrat nějakou knihu ze seznamu do školy. Jenže zjistíme, že různé dětské encyklopedie nebo obecně literatura faktu to být nesmí, komiksy to být nesmí, Deník poseroutky to být nesmí… takže děti musejí číst, ale ne to, co by chtěly. Potom je těžké hledat v sobě nadšení,“ říká českotřebovská knihovnice Markéta Klusoňová. Celkově platí, že encyklopedie ve výčtech doporučených titulů nejsou, od naučné literatury spíše odrazují rodiče s tím, že je to pro starší děti, učitelé mají často navíc požadavky na minimální počet stran. Mravenčí chůva Julie Zemanová k seznamům povinné četby dodává: „Někdy učitelé po prvňácích chtějí, aby četli Dášenku, nebo po pátnáctiletých, aby ocenili Povídky malostranské. To ale nemusí odpovídat tomu, co jsou v dané situaci schopni přečíst. Dobře funguje, když mají učitelé dobrý přehled o současném knižním trhu a mohou nabízet nové tituly, které děti zajímají.” 

Celý článek najdete na: https://www.eduzin.cz/ctenarska-gramotnost/zahodte-predsudky-trpytivi-jednorozci-nebo-maly-minecraftak-vychovaji-z-deti-ctenare/

+ posts