Už čtvrtým rokem jsem pořádal tábor pro batolata. Jezdí maminky s dětmi, tatínkové s dětmi, i celé rodiny, letos to bylo 35 dětí, 21 mamin a 17 taťků. Velikost dětí od velkého […]

Už čtvrtým rokem jsem pořádal tábor pro batolata. Jezdí maminky s dětmi, tatínkové s dětmi, i celé rodiny, letos to bylo 35 dětí, 21 mamin a 17 taťků. Velikost dětí od velkého břicha tak do pěti let. Vzniklo to úplným omylem – to když mi jednou kamarádka zavolala, že by potřebovala pohlídat tábořiště mezi dvěma turnusy. 

Rána na táboře pro batolata mají nezaměnitelnou poezii. Foto: archiv Milana Appela

Občas se někdo diví, proč zrovna pro batolata, když sám už mám děti dospělé. Mojí cílovkou ale nejsou ty děti, spíš jejich rodiče. Nejčastěji jsou to lidé zvyklí jezdit na tábory jako vedoucí. Kdo někdy byl na táboře, ví, jaká je to droga. Jenže když máte malé dítě, stanete se ostatním koulí u nohy. Tady se takoví rodiče mají šanci sdružit a užít si tábor v prostředí, kde nevadí, že dítě občas řve a je protivné a že v poledne potřebujete klid, aby se vyspalo.

Programově nemáme žádný program. Nikoho nemusí stresovat, že v deset se něco děje a on to nestíhá, protože dítko zrovna potřebuje kakat. Udělat si společnou fotku je nadlidský výkon a stejně na ní nikdy nejsou všichni – vždycky někdo spí, kojí se nebo přebaluje. Loni jsme s sebou měli jen jednu oranžovou tatrovku. Ukázalo se ale, že je to skvělá věc využitelná na spoustu věcí, takže letos už jsme jich s sebou vzali víc. A jeden jeřáb. Jinak nikde žádné hračky, a nikomu ani nechybí. 

I tak se pořád něco děje a tábor žije. Dvouletí kluci vozí z lesa do kuchyně dříví na tatrovce, holčičky sbírají z cestičky k latríně šišky, aby je nepíchaly do nožiček, když chodí bosy. Jiná parta staví s jedním tatínkem bunkr nebo přehradu na potoce, navzájem se vozí ve dvoukoláku nebo zjišťují, jaká je to sranda, převrátit kolečko a točit jeho kolečky. Bahní se, pinoží po louce, ti nejmenší si nehrají ani moc spolu, spíš vedle sebe. Ale je možno vidět i pětileté au-pairky, jak se starají o roční děti. Večer – ještě ani není tma – si nasadí čelovky, a jsou šťastní, protože vědí, že jejich starší brácha je tou dobou na skautském táboře a taky má čelovku. 

Typický obraz: přes tábor z jednoho lesa do protějšího lesa běží tlupa nahatých špinavých dětí, vede ji čtyřletý výrostek, ostatní ho pronásledují a ječí. Mamky z kuchyně volají: Je tam s nimi někdo? A z hamaky se ozve jeden z tatínků: Já to monitoruju. Dalších pět dospělých má v tu chvíli volné ruce a mohou jít naštípat dříví nebo zajet nakoupit. 

Srandovní jsou večery. Někdy sedím u vodní dýmky skoro sám, protože většině rodičů se podaří usnout při uspávání. Děti se střídavě ozývají z chůviček a jelikož mají všichni vesměs stejnou značku přístroje, ne vždycky běží ke stanu ta správná máma. Vždycky si tam ale krásně odpočinu. Kouzlo je v tom, že nemáme kuchaře ani animátora. Na těch 13 dní tím vznikne komunita, která se musí domluvit, kdo nakoupí, kdo uvaří, kdo komu na chvíli pohlídá dítě…

Celý článek najdete na: https://www.eduzin.cz/co-si-mysli/milan-appel-kdyz-mate-male-dite-stanete-se-pro-ostatni-kouli-na-noze-tabor-pro-batolata-si-rodice-mohou-uzit-i-kdyz-dite-obcas-rve/

+ posts